Produkty od "pohodových zvířat"

Evropské právo dlouho definovalo hospodářská zvířata jako „zemědělské produkty“, na sklonku minulého tisíciletí je však konečně uznalo za citlivé tvory schopné cítit bolest a utrpení [1]. Odborná i laická veřejnost si postupně zvyká na pojem animal welfare, do češtiny překládaný nejčastěji jako „životní pohoda zvířat“. Česká republika patří v oblasti právní ochrany zvířat obecně k nejvyspělejším zemím světa. Vývoj veskrze pozitivní, dalo by se říci – jenže praxe za tím vším poněkud pokulhává. Většinová nabídka masa, mléka i vajec v obchodech stále pochází od zvířat, která jsou z praktického hlediska degradována na úroveň strojů.

(Jako) na běžícím pásu
Prasata ve velkovýkrmnách jsou nejčastěji ustájena v železobetonových kotcích s roštovou podlahou bez podestýlky. Trpí bolestmi a následně často i onemocněními dolních končetin, kromě toho nemohou – kromě základních biologických funkcí – vykonávat žádnou přirozenou činnost, jako je například navazování sociálních kontaktů, budování místa k odpočinku, zkoumání okolí, rytí a vyhledávání potravy. Není to snad týrání? Máme sice zákon na ochranu zvířat proti týrání, jenže slova jako „nevhodný“ či „nepřiměřený“ v textu zákona lze interpretovat velmi různě. V praxi to většinou dopadá tak, že co není výslovně zakázáno, je dovoleno [2].

Podobně je tomu například s dojnicemi, které musí podávat takové „metabolické výkony“, že jsou vlastně soustavně podvyživené. S přešlechtěnými brojlery, kteří své obrovské tělo na slabých nohách často nedovlečou k vodě ani k potravě. S nosnicemi, které mohou být až po pěti natěsnány do klece o ploše 550 čtverečních centimetrů – každá má tak pro sebe plochu odpovídající sešitu formátu A4 (zákaz tzv. bateriových klecí by měl v EU platit teprve od roku 2012).

Nelze se divit, že přibývá lidí, kteří se domnívají, že za daných podmínek nejsou hospodářská zvířata využívána, ale zneužívána [3], a jako konzumenti to nehodlají tolerovat – hledají proto alternativy. Kdo se však nestravuje čistě vegansky, nemá to vůbec jednoduché.

Welfare standardy nám zatím chybí
„V naší republice zatím není žádný pevně daný standard ani certifikát pro welfarové chovy,“ říká Romana Šonková z Ústřední komise pro ochranu zvířat [4]. „Například v Británii už se dobře prosadil certifikát Freedom Food, ve Francii obdobný Label Rouge, na našem trhu se s nimi ale nesetkáte. V poslední době zájem veřejnosti vyvolal požadavek, aby něco podobného vzniklo pro celou Evropskou unii, zatím je to však ve stadiu předběžných jednání.“

Z toho vyplývá, že proklamace o welfarovém chovu si prozatím na své produkty může dát prakticky každý – teoreticky i ten, kdo chová prasata na roštech (dodržuje přece zákon). Neznamená to sice, že každé takové označení je podvodem, ale notná dávka spotřebitelské nedůvěry je zcela na místě. Klamání spotřebitele je postižitelné na základě obchodního zákoníku (§ 46) a zákona na ochranu spotřebitele (§ 8), ale chybějící definice toho, co vlastně je či není welfare, značně komplikuje situaci a v případě stížnosti je tudíž výsledek velmi nejistý.

Orientaci spotřebitelů ztěžují nejen podvodníci, kteří se snaží na módní nálepce welfare vydělat, ale i lidé, kteří zatím úplně nepochopili, co je podstatou nového trendu, případně takoví, kteří to „myslí dobře, ale dělají špatně“.

„Největším problémem je podle mého názoru cosi, co bych nazvala profesní slepotou,“ říká Romana Šonková. „Například v chovech vysokoprodukčních dojnic jsou chovatelé » zvyklí « na to, že čtvrtina jejich zvířat po dvou až třech laktacích kulhá. Nemají tedy pocit, že je to problém, s nímž by měli něco dělat. K významnému zlepšení situace nebudou stačit jen předpisy, nové technologie a přesné stanovení parametrů, které se mají dodržovat: bude zapotřebí především změna myšlení a přístupu u všech, kdo přicházejí se zvířaty do styku.“

Kdo vsadí na bio, nejspíš neudělá chybu
Pro spotřebitele, kterému záleží n